Já, jen stále doufám, že ty…snad…

 

dýcháš a žiješ možná někde daleko,

  možná docela blízko mne…

 

A třeba si říkáš:

 

Má krásná neznámá lásko,

  kéž bys dnes večer myslela na mne,

  jako já myslím na tebe.

Ne jako na prince ve snovém zlatém šatu,

  to bych nebyl já.

Přijmi mě však v dlouhé noci svého netrpělivého srdce.

Vždyť i já jsem, OPRAVDU jsem.

 

Má krásná neznámá lásko, odpustíš mi zítra…?

Až se mi s důvěrou do náruče schoulíš,

  až tvůj pohled popluje vzdálený obzorem mých očí,

  až tam k nejzapomenutějším mráčkům svědomí.

Odpustíš mi, že příliš ovládám, žel, projevy lásky.

Dnes bych se rád kvůli tobě odnaučil všechno,

  co jsme poznal s jinými.

Vždyť já nyní vím, jak by to bylo krásné,

  kdybychom hledali a nacházeli společně

  ty správné a plné tóny,

  jež budou provázet zpěv našeho žití.

Zpěv bolesti i radosti.

 

Má krásná neznámá lásko,

  modlím se za tebe dnes večer,

  vždyť ty jsi, a již kvůli tobě chci být věrný,

  protože i ty se trápíš, a snad i pro mne.

 

Má lásko, náš Otec nebeský na nás shlíží

  a navěky, jak věřím, nás miluje a šeptá:

„Budou-li zítra chtít,

  stanou se JEDNÍM.“

To je sen našeho otce.

to bude rozhodnutí nás- dětí.

 

 

 

                           Michel Quoist: Povídej mi o lásce (s mými drobnými korekcemi :)