Víš,..já...tolik bych ti toho chtěla říct..

Chlapče, v háječku lásky často šikovně pytlačíš,

  sám to dobře víš

  a nejedna dívka se nechala lapit

  do tvých nastražených ok.

Když však před svými ohromenými přáteli

  triumfálně vystavuješ své lovecké úspěchy,

  uvědom si, že „se mi hnusíš“,

  vždyť nejsem lovnou zvěří pro tvé potěšení.

 

Vím, že jsi silný, když se chceš zmocnit té,

  po níž toužíš. A přitom ani nepomyslíš,

  když si ji sobecky bereš pro sebe…,

  tu, která jde za tebou jen s nechutí v srdci,

  že ji zcizuješ někomu jinému,

  kdo by mohl být tvým přítelem

  a kdo sní o tom, ač ji ještě nezná,

  že se chystá pro něho,

  že ji nalezne jako růži v růžové zahradě,

  a ne jako utržený a  pohozený květ na cestě.

 

Říkáš mi, že se musíme pobavit, užít si a poveselit se,

  láska však není hra a já nejsem věc na hraní,

  a ani ty nejsi mou hračkou.

  A věřím-li, že rozkoš není plodem zapovězeným,

  vím, že plod musí dozrát, než může být sklizen.

  A že se nesmí krást na cizím záhoně,

  byť by nás k němu za noci přivedl přítel, spiklenec.

 

Říkáš mi, říká se- všechno se má zkusit,

  milostnému umění se člověk učí,

  láska se musí nacvičit.

  Dívky však nejsou střevíce, co můžeš vyzkoušet,

  pobaveně, s úsměvem,

  než najdeš ten správný model, který se ti líbí,

  a číslo, které ti dokonale padne.

A ani mé tělo nejsou bílé klávesnice piana,

  aby sis na nich procvičoval stupnice,

  a později na jiném nástroji

  brilantně přehrál recitál svého života.

 

Říkáš mi, že největším důkazem lásky,

  který ti mohu dát,

  je rozevřít brány svých tajných komnat dokořán…

Hlasitě se zaklínáš, že mě miluješ, a zapřísaháš se,

  že je to pravda,

  chceš po mně, abych tě měla ráda,

  a požaduješ klíče.

Kdybys mě však miloval,

  podal bys mi ruku,

  a ta by mne hladila, jemně, mírně,

  a hledala by ruku mou.

A já bych ti ji dala.

Kráčeli bychom společně.

Rty by nám sloužily k výměně slov.

Hovořili bychom o tobě, o mně, o ostatních,

  o celém tom nesmírném světě.

V okouzlení bychom navštívili zem našich životů.

A trpělivě bychom svlékali

  svá srdce z kostýmů přetvářek tak dlouho,

  až bychom se možná jednoho dne poznali docela

  a společně se rozhodli své životy spojit.

Až bychom to prohlásili před Bohem

  a před všemi svými přáteli,

  pak bychom splynuly v jedno tělo,

  to by nám dalo Radost s touhou

  i… Dítě.

  Tak by to bylo krásné, víš!

 

…

Pověz mi, chlapče můj a příteli,

  chápeš mě, viď?...

 

 

                                 Michel Quoist: Povídej mi o lásce